Vzpomínka na Reggieho Lewise

Dne 27. července 1993 mi chybělo pár dní do patnáctých narozenin. Právě jsme dohráli zápas letní basketbalové ligy a máma pro mě a mé kamarády přijela, aby nás odvezla domů. V plánu bylo zastavit se na pizzu nebo do McDonaldu, případně na obojí. Byli jsme typičtí puberťáci a snědli jsme všechno, co nám přišlo pod ruku. Čtyři zpocení, hluční a šťastní teenageři, čerstvě po výhře nad konkurenční střední školou v bezvýznamném zápase letní ligy, se naložili do auta. Během asi dvacetiminutové cesty ke mně domů se naše životy navždy změnily.

Nasedli jsme do auta a moje máma, vášnivá posluchačka zpravodajského rádia, měla rádio naladěné na WBZ nebo něco takového. Chvíli po mámině zběžném „Ticho!“, které jsme všichni svorně ignorovali, se v rádiu rozezněla hudba „Breaking News“ a rozjela se zpráva. Reggie Lewis zkolaboval na hřišti Brandeisovy univerzity ve Walthamu během letního tréninku.

Všichni jsme si pamatovali, jak Reggie zkolaboval dříve na jaře na hřišti v zápase play-off proti Charlotte Hornets v prvním zápase série prvního kola play-off. Zbytek série vynechal, a přestože Boston vyhrál první zápas, podlehl Charlotte 3:1. V té době se však objevily zprávy, že Reggie bude po určité léčbě v pořádku. Zprávy o tom, že o několik krátkých měsíců později trénoval, byly povzbudivé a důležité, protože Boston ho potřeboval.

Celtics v sezóně 1992-1993 procházeli velkou proměnou. Toho léta ukončil kariéru Larry Bird, který s týmem The Dream Team získal zlatou olympijskou medaili. Kevin McHale po zranění nohy a chodidla už nebyl tím, kým býval, a proslýchalo se, že je také na odchodu. Robertu Parishovi už bylo 39 let a v lize působil 16 let. Velká trojka se rozpadala. Ale přestože naši hrdinové slábli, Boston by byl v pořádku, protože měl Reggieho Lewise.

V letech 1991-1992, kdy Bird mohl odehrát jen 45 zápasů a McHale se omezil na pouhých 56, pochodeň v tichosti přešla na Lewise jako nejlepšího hráče týmu. Odehrál všech 82 zápasů, měl průměr 20,8 bodu na zápas, střílel přes 50 % z pole a dominoval v obraně s více než blokem na zápas a 1,5 krádeže na zápas. Nakonec to byla Lewisova jediná sezona v All-Star.

V sezóně 92-93, kdy měl na svých bedrech větší břemeno, protože Bird odešel do důchodu a McHale prožíval svůj poslední rok, byl Lewis stejně dobrý. Žádné ocenění v All-Star nepřišlo, mnozí měli podezření, že to bylo způsobeno únavou Celtics, ale Lewis se pevně etabloval jako jeden z nejlepších hráčů NBA. Nikdo menší než Michael Jordan označil Lewise za „nejtěžšího hráče v lize“. V jednom zápase v roce 1991 udělal Lewis MJ toto:

No, nezapomeňte, že Jordanovu střelu z výskoku opravdu nikdo nezablokoval. Ať už to byl jeho visící skok, jeho obratový fade-away nebo jakákoli jiná bláznivá střela, kterou Jordan dokázal vymyslet. Lewis ho dostal čtyřikrát během jednoho zápasu. Aby toho nebylo málo, Lewis navíc v závěru zápasu zakopal obrovskou trojku.

Zpět k tomu zápasu v play-off v roce 93. Celtics dokázali díky Lewisově genialitě vyhrát 48 zápasů. McHale a Parish byli stále produktivní, ale v omezené míře. Xavier McDaniel byl přidán, aby nahradil Birda, ale nikdo to pořádně nedokázal. Kevin Gamble, Dee Brown a Rick Fox byli dobří hráči, ale nebyli vybaveni tak, aby zvládli přidanou zodpovědnost a udrželi Boston na vrcholu konference. Lewis však ano. V předchozí sezoně udělal krok vpřed a v ročníku 1992-93 si upevnil status jednoho z nejlepších hráčů ligy.

Boston získal čtvrté místo a výhodu domácího prostředí proti rozjetým Hornets vedeným Alonzem Mourningem, Larrym Johnsonem a Muggsy Boguesem. Mělo to být těsné a mnozí přáli mladému týmu Charlotte, aby se mu podařil obrat. Po pouhých 13 minutách se Lewis na hřišti zhroutil. V tu chvíli to vypadalo docela nevinně, pokud se ovšem zkolabování dá označit za nevinné. Lewis se téměř okamžitě posadil. Opustil hřiště, ale zdálo se, že je v pořádku. Už jsme ho nikdy neviděli hrát za Celtics.

Zpět k oné červencové noci, čtyři hluční teenageři a moje máma se právě dozvěděli, že Reggie znovu zkolaboval. Divoce jsme spekulovali a zároveň se navzájem ujišťovali, že bude v pořádku. Třeba si zapomněl vzít lék na srdce nebo tak něco. Ale bude v pořádku. Řekli nám, že na podzim na začátku příštího roku bude zase hrát.

Uprostřed tohoto rychlého rozhovoru se znovu ozvalo upozornění „Breaking News“, jen pár minut po tom původním. Vyvolalo to v nás pozornost jako téměř nic jiného. Jistě nám tím říkali: „Opatrně. O nic nejde.“ Místo toho jsme dostali něco jiného a já si ta slova pamatuji o 24 let později stejně jasně, jako když jsem je slyšel poprvé:

„Reggie Lewis zemřel poté, co zkolaboval na hřišti Brandeisovy univerzity během tréninku“

Ticho. Žádné další spekulace. Žádné další ujišťování.

„Reggie Lewis zemřel…“

Ohromení. Žádné oslavy našeho vítězství. Žádný výlet pro pizzu.

„Reggie Lewis zemřel…“

Pospícháme do mého domu. Ten chlápek z rádia se musí mýlit. Právě dostal špatnou informaci. Zapínáme televizi a všechny letní reprízy jsou předabovány místními zprávami z nemocnice a z Brandeisu a z místa před Boston Garden. Ale žádná z nich neříká nic jiného a žádná z nich neříká nic, co bychom chtěli slyšet.

„Reggie Lewis zemřel…“

Kdykoli si na tento okamžik vzpomenu, spojí se mi s dalšími dvěma momenty. První se odehrál v roce 1986. Chyběl mi asi měsíc do osmi let. V sedmi letech byl sport spolu s G.I. Joe a jízdou na kole celým mým světem. Bylo to moje spojení s tátou. Hodně cestoval kvůli práci, ale sport nás spojoval. Když jsem vyrůstal, hrál jsem fotbal a baseball, ale basketbal mě uchvátil jako žádný jiný sport. Bird byl mým idolem, stejně jako pro téměř všechny ostatní děti v Nové Anglii, ale Celtics teď měli kluka, který uměl běhat a skákat jako ten Jordan, kterého měli Bulls. Přicházel Len Bias a pro sedmiletého, skoro osmiletého kluka to bylo úžasné. Vzpomínám si, jak jsem několik dní kolem draftu NBA sledoval zprávy, abych zachytil nejzajímavější momenty s Biasem. Smeče byly to nejúžasnější, co kdy bylo, a tenhle chlapík uměl smečovat!“

17. června 1986, o něco víc než týden po zisku 16. titulu mistra NBA, draftovali Boston Celtics Lena Biase z 2. místa v draftu NBA 1986. Red Auerbach později řekl: „Tři roky jsem plánoval draftovat Lena Biase.“ Když Red plánoval někoho získat, jako to udělal s Birdem a McHalem, věděli jste, že ten člověk bude dobrý.

Ráno 19. června jsem se šoural do kuchyně pro snídani. Na stole ležely noviny s obrázkem Biase, který byl představen jako tahoun Celtics. Zvedl jsem ho a táta, který byl pro změnu doma, na něj položil ruku. V rádiu zřejmě právě vysílali zprávu, že Bias byl převezen do nemocnice. Odpusťte mi mlhavou paměť, ale myslím, že táta řekl: „Je nemocný.“

OK. Lidé bývají nemocní pořád. O nic nejde. Dají mu léky a bude v pořádku. Šel jsem dělat to, co jsem šel dělat. Později toho rána nebo možná brzy odpoledne slyšíme: „Tohle právě přišlo na (jakoukoli stanici jsme poslouchali), Len Bias zemřel. Předpokládá se, že Biasova smrt souvisí s užíváním kokainu.“

Počkejte. Zemřel? Ten chlap, co umí běhat, skákat a smečovat?“

„Len Bias zemřel…“

Co je to kokain? Proč by to dělal? Vždyť byl právě v Bostonu. Jak to, že byl ten samý den zpátky v Marylandu?“

„Len Bias zemřel…“

Sedmiletý, skoro osmiletý já mám spoustu otázek a rodiče se na ně snaží odpovědět.

„Len Bias zemřel…“

Zpět do léta 1993. Celtics byli mým týmem, ale mé srdce měl jiný tým než Celtics. Předchozí léto byli všichni pohlceni Týmem snů, včetně mě, ale mě zaujal tvrdý, dobře střílející obránce Chorvatska. Drazen Petrovič se v krátké době stal mým oblíbencem. Zdálo se, že přišel odnikud, jeho vzestup napodoboval vzestup Reggieho Lewise. Byl dominantním střelcem týmu Nets, kterému se dařilo a který se probojoval do play-off. Údajně došlo k hádce o smlouvu a Petrovič zvažoval odchod z NBA do Řecka, ale z NBA ve skutečnosti nikdo neodešel.

V létě 1992 dovedl Petrovič Chorvatsko, hrající poprvé samostatně, ke zlaté medaili. Podlehli Spojeným státům, což byla jejich teprve druhá prohra na olympiádě (obě s USA), a vybojovali stříbrnou medaili. Petrovič hrál tak dobře, že se Chorvati kolem poloviny prvního poločasu dokonce krátce ujali vedení. Jeho vůle po vítězství a střelecké schopnosti byly pro kluka, který chtěl jen hrát, střílet a vyhrávat, inspirující.

Ráno 8. června 1993 jsem se probudil, přepnul na ESPN a začal sledovat SportsCenter, stejně jako většina dospívajících kluků v Americe. Zatímco toho úterního rána snídám před odchodem do školy, SportsCenter vysílá reportáž: „Drazen Petrovič z New Jersey Nets a chorvatského národního týmu včera odpoledne zemřel při autonehodě v Německu.“

Autonehoda? V Německu? Petrovič?

„Drazen Petrovič z New Jersey Nets a chorvatského národního týmu zemřel…“

Nebyl zrovna nějaký velký turnaj v Evropě? Nesnažil se získat novou smlouvu?“

„Drazen Petrovič z New Jersey Nets a chorvatského národního týmu zemřel…“

Není DVR, aby to přetočil a přehrál zpět. Není potřeba. Ta slova mám vypálená v hlavě.

„Drazen Petrovič z New Jersey Nets a chorvatského národního týmu zemřel…“

O 24 let později pro Reggieho a Drazena a 31 let po Lenovi jsou všechny detaily těch dnů tak čerstvé, jak jen mohou být. Teď mi chybí pár dní do 39. narozenin a za ten rok jsem zapomněl nespočet věcí, ale na ty tři, navždy spojené okamžiky v mé mysli nikdy nezapomenu

Ještě důležitější je, že nikdy nezapomenu na Lewise, Biase a Petroviče. Neměl jsem možnost poznat Biase na hřišti i mimo něj. To se podařilo příliš málo z nás. Ale Petrovič byl proslulý jako zuřivý soupeř a rozkvétající světová basketbalová superstar.

Reggie byl jiný. Vyrůstal v Baltimoru, ale během svého působení na Northeastern University a v Celtics se stal skrz naskrz Bostoňanem. On i jeho rodina se stali legendárními díky svým charitativním aktivitám na pomoc méně šťastným v celé bostonské oblasti. V atletickém centru Reggie Lewis Track and Athletic Center se koná řada atletických akcí v Bostonu, které Lewis částečně financoval. Přestože za Celtic hrál pouhých šest let, Lewisův dres s číslem 35 visí na věži. Ne vždy si z outsiderů uděláme své, ale v případě Reggieho se nám to podařilo, zčásti díky jeho obrovské síle vůle se tam dostat.

Na Reggieho budu vzpomínat kvůli všemu, co pro Boston udělal na hřišti i mimo něj, ale nejvíce si ho budu pamatovat kvůli tomu, že mi dal cennou lekci uprostřed své tragické smrti. Neberte čas jako samozřejmost. Žádný z nich nemáme zaručený. Milujte lidi, kteří jsou pro vás důležití, a ujistěte se, že o tom vědí. Dělejte dobré věci. Pomáhejte druhým. Buďte dobrým člověkem. Jedno přísloví říká: „Nejsme tu na dlouho, buďme tu na hezký čas“. Využij toho, když můžeš, abys vedl dobrý a plnohodnotný život.

Dne 27. července 1993 jsem se začal učit tuto lekci. S přibývajícím věkem se ve mně zakořenila. Někdy ztrácím soustředění, jako to děláme všichni. Ale každý 27. červenec mi připomíná, abych se znovu zaměřil na to, co je důležité. O 24 let později je tato lekce pro mě jako manžela, otce, syna, bratra a přítele ještě cennější.

Zdraví Reggie. Vzpomínáme na tebe s láskou a úctou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.