The Dirty Mind and Lonely Heart of John Mayer

Joby Sessions/Guitarist Magazine via Getty

John Mayer jde do klubu, jakýkoli klub, je mu líto, když nějaký urostlý hostinský donutí někoho vstát od pultíku a odnést si svou Grey Goose jinam, aby si hubená rocková hvězda s podivně vyčesanými vlasy mohla sednout. Taky ho zrovna nenadchne, když si musí odskočit a fronta je dlouhá, a teď ten hromotluk, co hlídá toalety, nutí nějakého frajera poskakovat po obou nohách, aby se pan Your Body Is a Wonderland mohl zařadit a jít první. Je to trapné. Ale víte, co říká, že je ještě horší? Vidí holku, jakoukoli holku, a udělá svůj krok. Je trochu podnapilý. Skončí spolu v pokoji. Začnou se dít dobré věci. Ale pak se ta holka najednou postaví na nohy a odejde. Mayer říká, že se mu to stalo už víckrát, takže ví, na co myslí: „Počkej, až řeknu kamarádkám, že jsem odmítla Johna Mayera!“ A tím to nekončí. Obrací se k němu, k té dívce, po které toužil, i když jen krátce, cítil k ní vztah, cítil naději. „Hele,“ řekne, „než odejdu, můžeš mi dát autogram?“

Někdy po té poslední příšerné epizodě vypije pár Old-Fashionedů v losangeleské putyce pro krásné lidi. V černé kožené bundě se šikmým zipem, obskurních japonských kopačkách a šíleně drahých vintage rolexkách se hrne kupředu svým typickým hyperbolickým mayerovským způsobem a říká věci jako „Foukat mě je nové kouření!“ a „Tohle je smrt rock &rollu!“. Naznačte mu, že možná přehání, a on se hluboce rozzlobí a švihne svým dlouhým tělem dopředu. „Ne, chlape, a až se to stane osmkrát, devětkrát, tak radši půjdu domů a RedTube, dobrou noc. Myslím to vážně.“

A on se taky tváří vážně. Takže možná je to opravdu jeho situace, navzdory tomu, kdo je. Jasně, spousta lidí ho a jeho hudbu nemá ráda, je příliš popový, příliš citlivý, má příliš velkou hlavu, příliš často používá slovo „meta“. Ale jeho kytarové schopnosti, zejména v bluesové oblasti, jsou nesporně skvělé a mezi své obdivovatele může počítat i Erica Claptona. Od roku 2001 vydal čtyři studiová alba, počínaje Room for Squares, která byla všechna velmi úspěšná, s hity jako „Your Body Is a Wonderland“, „Daughters“ a „Waiting on the World to Change“. A i když jeho nejnovější deska Battle Studies nedosahuje kvalit předchozího alba Continuum (s tímto hodnocením souhlasí i Mayer: „Vím, že bych měl říct, že moje nejnovější je nejlepší. Blbost. Continuum je moje nejlepší. A myslím, že tímhle tvrzením víc získáte, než ztratíte.“), debutovalo na prvním místě. Z komerčního hlediska se Mayer vlastně nikdy nepřiblížil neúspěchu. Je to zlatý hoch (jehož vydavatelství Columbia mělo tolik rozumu, že s ním v roce 2008 podepsalo desetiletou smlouvu ve velikosti Fort Knoxu).

Populární na Rolling Stone

Mimochodem, ať už v dobrém, nebo ve zlém, stal se jakousi neodmyslitelnou popkulturní stálicí. Je obrovský na Twitteru, kde je uznávaným novodobým mistrem nízkých bonmotů a kde nashromáždil fanouškovskou základnu čítající 2 919 691 duší, které visí na každém jeho „Moje ústa jsou Don King mého penisu“ a „Myslel jsem, že jsem si musel prdnout, ale ukázalo se, že to bylo jen kakání“. Všude se o něm píše v bulvárním tisku, často ve spojení s bývalými přítelkyněmi celebrit, z nichž poslední byla Jennifer Aniston, která následovala Minku Kelly, ta následovala Jessicu Simpson atd. A pokaždé, když vidí paparazziho, nemůže si pomoct, musí se předvádět; zrovna nedávno se se svou kamarádkou, známou lesbičkou Samanthou Ronson, věnoval před kamerami žhavým hloupostem typu „up-aga-inst-the-wall-oral-sex“. Opravdu dobrá věc.

Ale dnes večer tu sedí, koženou bundu pevně přitaženou proti podvečernímu chladu, velké oduševnělé štěněčí oči vypadají zamyšleněji než obvykle. Na okamžik vstane, aby se pokusil nastartovat propanbutanové topení na verandě. Frustruje ho to. Cvakne, nedaří se mu, otočí se, sedne si, vstane, zkusí to ještě jednou, nedaří se mu, přiměje někoho jiného, aby to udělal, očima sjede několik dívek u nedalekého stolu, nic jim neřekne („Až přijde čas, prostě se mi rozjede pusa“), vrátí se ke svému pití. Zanedlouho se pustí do té jedné oblasti svého života, která ho nejvíce sžírá a nejméně těší.

Neustále na to myslí. Mluví o ní donekonečna. Chce přítelkyni, skutečnou přítelkyni, která by mu byla partnerkou v životě. Už je to dlouhá doba. A prostě se to neděje.

„Jediné, co teď chci, je šukat s holkama, se kterýma jsem už šukal, protože si nedokážu představit, že bych to vysvětloval někomu, kdo nemůže uvěřit, že bych o něj měl zájem, a on na to: „Ale ty jsi John Mayer!“. Takže jdu pozpátku, abych se posunul dopředu. Jsem příliš vyděšený na to, abych se seznámil s někým jiným.“

Odloží skleničku.

„Co myslíš?“ řekne. „Myslíš, že bude potřeba potkat někoho, koho budu obdivovat víc než sebe? Ale není to taky o krásné vagíně? Nemluvíme tu o matrixu několika různých věcí? Třeba o tom, že se s vámi musí umět intelektuálně měřit. Ale nemusí mít taky vagínu, na které by se dal postavit stan a stanovat třeba celý víkend? Nemusí to tam být taky? Joshua Tree vagín?“

A tak hledání pokračuje. Ví, že tam někde je. A nepřestane, dokud ji nenajde a její Joshua Tree of vaginas.

Jsou čtyři hodiny ráno v jeho domě v Calabasas, 30 mil severozápadně od L.A., který si pronajal k nahrávání Battle Studies. Každou noc je ještě vzhůru. Možná si pustil 30 Rock, South Park nebo Family Guy, své oblíbené televizní pořady. Vykouřil trochu trávy, pěkně si zabrnkal, zmáčkl tlačítko SEND na několika twitterech a ztratil se v Modern Warfare 2. Celý zachumlaný v teplácích a mikině s kapucí se teď obvykle ukládá ke spánku; pokud tak neučiní do sedmi hodin ráno, je čas na Xanax nebo Ambien. Když vstane, obvykle kolem poledne, vypije kávu, nasnídá se, vyčistí si zuby, zajde do sprchy a postaví se před velkou skříň (loni utratil za oblečení asi 200 000 dolarů) a položí si jednu z nejdůležitějších životních otázek: „

Říká, že jeho volba se většinou omezuje na „městského technika, japonského školáka, bílého Jay-Z nebo hubeného, elegantního rockového kluka“. Japonského školáka už dlouho nedělal, ale dnes vklouzl do hubeného, elegantního rockového chlápka v černých cargo kalhotách a bílých teniskách Mastermind. V průběhu dne možná zavolá svému psychiatrovi, což dělá „podle potřeby“. Možná cvičí izraelské bojové umění Krav Maga, ke kterému se dostal poté, co se rozešel s dívkou a rozhodl se, že „bude dobrý v něčem, o čem ona neví“. Možná zavolá svému kamarádovi Bobovi, bláznovi do historických hodinek, aby s ním probral jejich sbírky. Mayerova má hodnotu nejméně 20 milionů dolarů; dokáže své sbírky odříkat nazpaměť; zná všechna čísla; jednou narazil na vzácnou variantu číselníku Rolex, která je nyní známá jako „Mayerův číselník“. Je posedlý, sbírá také tenisky, dámské kabelky, fotoaparáty, spoustu věcí. Vlastní neprůstřelnou vestu – „vyhledal jsem si kalifornský trestní zákoník 12022.2, pododdíl B. V tomto státě ji smím legálně nosit“ – a chce vlastnit útočnou pušku M4A1, „jen abych mohl říct: ‚Podívejte, co mám, co nikdo jiný nemá'“. Jednou ho kouzelník David Blaine naučil, jak zadržet dech, a pak to dělal čtyři minuty a sedmnáct vteřin, bez jakýchkoli triků, což hodně vypovídá o tom, jaký je to chlap: houževnatý, praštěný a někdy modrý v obličeji.

Později si v restauraci nebo klubu bude muset odskočit a zamíří rovnou do kabinky („Musím jít do kabinky. Nemůžu se pořádně vymočit, když jsem venku. Ale pak samozřejmě riskuješ, že si o tobě lidi budou myslet, že jsi pořád na hovno.“ Vydrží to.) Večer dává přednost jednosladové skotské Lagavulin (a vypije jí asi láhev týdně), ale jen v L. A. V New Yorku, kde má dům, tolik nepije. Souvisí to s kocovinou. „Na západním pobřeží je to po ránu jako Bob Dylan s kávou, na východním pobřeží je to jako společenská smetánka, která si dává injekce penicilinu,“ říká úsečně. „V New Yorku nemůžu pít.“

Po cestě se snaží vysvětlit sám sebe a své různé záliby. Například jeho láska k hovínkům na Twitteru. „Chci říct, že v návaznosti na nějaký naprosto vymyšlený příběh ve Hvězdě by ses divil, co s tebou dokáže udělat dobrý vtip o hovínkách. Když pošlu na Twitter vtip o hovínkách, pokaždé mi lidé odepíšou: ‚LOL, proto tě miluju. Nejsi jako každá jiná blbá celebrita. Ukazuje to umělce, který se odpoutává od matrixu snahy o mikromanagement dokonalosti. Je to o nezájmu. Takže to vlastně vůbec není o hovně.“

To je čistá Mayerova řeč. Nic není takové, jak se zdá. Operuje ve významových vrstvách, kde vtip o hovínkách je mnohem víc než vtip o hovínkách. „Je to student příčiny a následku,“ říká Chad Franscoviak, Mayerův zvukař a občasný spolubydlící posledních 10 let. „A byl by z něj fenomenální šachista, protože zná všechny tahy o mnoho kroků dopředu. Takhle prostě funguje.“

„Jsem masturbátor nové generace,“ říká Mayer později, z ničeho nic, vlastně apropos. „Už jsem to všechno viděl. Než si uvařím kafe, viděl jsem víc zadních děr než proktolog za týden.“

„Masturbuje tato nová generace masturbátorů každý den?“

„Nemám tu otázku rád, protože se snaží, abych zněl divně, když řeknu ‚ano‘, ale samozřejmě že ano. Chci říct, že jsem se v životě masturboval z vážných problémů. Telefon nezvedám proto, že masturbuji. A vymlouval jsem se v těch nejpodivnějších chvílích, abych neudělal chybu. Kdyby tak Tiger Woods věděl, kdy si má vyhonit. Má to skutečnou tržní hodnotu, jako zlaté slitky. Především si ho nehoním, protože jsem nadržený. Jsem tak trochu poloviční holka. Je to jako v Devátém okrsku. Umím střílet z mimozemských zbraní. Umím si zavést tampon. Ne, dělám to, protože si chci vykoupat mozek. Je to jako horká vířivka pro můj mozek, v mozkovém prostoru, který je sám se sebou stoprocentně spokojený.“

Poté pokračuje podobným způsobem a odhaluje další ze svých situací. Je zamilovaný do zvuku vlastního hlasu, vždycky říká věci jako: „Dovolte mi, abych vám to rozebral,“ a pak se do toho pustí s objevnými slovními ohňostroji toho druhu, které neustále hrozí, že ho rozmetají na kousky. Nemůže si pomoct, musí říct, co má na srdci, navzdory následkům, které se často odehrávají v bulváru a v televizním odpadu, jako například když během stand-up-komediálního vystoupení řekl, že se kvůli otravě jídlem nikdy nevyspal se svou dřívější přítelkyní Jennifer Love Hewitt.

„Někdy si říkám, co to kurva dělám,“ říká. „Stávají se mi nehody, chyby, rány, které si sám způsobím, a pak si kvůli tomu celé dny rvu hlavu. Něco si přečtu a tisíckrát v duchu umřu, představuju si smrt své kariéry nebo úctu ke mně a mé hudbě. Skoro oslepnu. Ale pak mě před dvěma týdny napadlo: „Johne“ – pokud mohu použít své vlastní jméno u sebe – „Jediný důvod, proč procházíš těmito zkouškami, je ten, že jsi dost odvážný na to, abys řekl: ‚Nechci se odpoutat. Nechci jít žít do uzavřené komunity“. Takže tyhle celosvětové chyby důstojnosti budu dělat tak často, jak to bude potřeba, abych je už nedělal.“

Jak se k tomu Mayer dostal, je tak trochu záhadou. Vyrůstal v listnatém connecticutském městečku Fairfield jako prostřední syn vyrovnaných profesionálních pedagogů. Jeho matka Margaret byla učitelkou angličtiny, otec Richard, o dvacet let starší než jeho matka, byl ředitelem střední školy, a Mayer jim nebyl vůbec podobný. V mládí byl Mayer třídním klaunem, v pubertě se dal na kytaru a začal se uzavírat do svého pokoje s vyloučením všeho ostatního. To jediné dělal a jediné, co chtěl dělat – „zabít, zabít, zabít“, s tou kytarou. Svůj pokoj polepil plakáty Stevieho Raye Vaughana, B. B. Kinga, Jimiho Hendrixe. Zatímco ostatní děti poslouchaly Nirvanu, Mayer byl ponořený do čtení životopisu Buddyho Guye Damn Right, I’ve Got the Blues, a když skončil, vystřihoval fotky.

„Tehdy se držel dost stranou a ve škole byl dost tichý, ale jakmile jsme vyšli ven, byl k popukání,“ říká tenisový profesionál James Blake, který vyrostl ve Fairfieldu a zná Mayera od jejich sedmi let. „Zdálo se, že ho dění ve škole vůbec nezajímá.“

Několik let chodil Mayer na hodiny kytary k Alovi Ferrantemu, majiteli fairfieldského kytarového centra. „Přišel s albem Stevieho Raye Vaughana v ruce, řekl: ‚Chci se to naučit,‘ a za chvíli už kvílel,“ říká Ferrante, „daleko víc než kdokoli jiný.“ Pro jeho přátele byl Mayerův talent zřejmý. „Uměl hrát na kytaru a bicí zároveň,“ vzpomíná Joe Beleznay, který hrál na rytmickou kytaru v Mayerově středoškolské kapele Villanova Junction (pojmenované podle Hendrixovy písně). „Seděl za bicí soupravou, rozezněl basový buben a pak na spodní strunu kytary udeřil do virblu. Byly to šílené, vynalézavé věci. Prostě to uměl.“ Blake říká: „U holek bych neřekl, že měl takový úspěch jako teď, ale nevložil do toho tolik úsilí. Soustředil se na tu kytaru.“ V určitém okamžiku však tato cílevědomá oddanost hudbě vyděsila jeho rodiče natolik, že ho poslali ke cvokaři, aby zjistili, zda s ním není něco v nepořádku (byl mu vystaven čistý zdravotní průkaz). Kluk měl mezitím své vlastní starosti. Jednak se jeho rodiče často hádali, což ho podle jeho slov vedlo k tomu, že „zmizel a vytvořil si svůj vlastní svět, kterému jsem mohl věřit“. Také začal trpět záchvaty úzkosti a bál se, že skončí v psychiatrické léčebně. „Když jsem vyrůstal,“ říká Mayer, „byl to velký strach.“ Jeho kamarád Beleznay říká: „Taky jsem dostával záchvaty úzkosti a navzájem jsme se přemlouvali. Bylo to bušení srdce, dušnost, chlad a třes, divné věci, a my jsme říkali: ‚Jsi úplně v pohodě. Nemáš žádný infarkt. Jeho mysl pracuje takovou rychlostí, že si myslím, že by občas tak trochu pochyboval o svém zdravém rozumu.“

V posledním ročníku se Mayer rozhodl, že vynechá tradiční vysokoškolské vzdělání a stane se hudebníkem. „Snažil jsem se mu to rozmluvit,“ říká Blake, „ale pak mi řekl, že je mu jedno, jestli bude spát na kulečníkovém stole ve špinavém baru, že chce prostě hrát muziku.“ Když totéž řekl svým rodičům, rozpoutalo se peklo. Jejich reakce byla tak silná, že ještě dnes se Mayer při vyprávění o nich objímá a říká: „Podívejte se na řeč mého těla. Můj bože.“

Po maturitě navštěvoval Berklee College of Music v Bostonu – tam si to jeho otec rozmyslel a poslal mu vzkaz: „Vzpomeň si na mě, až budeš platinový.“ – ale Mayer po roce studia zanechal a přestěhoval se do Atlanty, aby se připojil k tamní vzkvétající písničkářské scéně. Začal hrát na pondělních večerech otevřených mikrofonů nahoře v Eddie’s Attic a brzy se tam stal pravidelným účinkujícím a také vrátným na částečný úvazek. „Byl velmi talentovaný a nesmírně odhodlaný – tak odhodlaný jako nikdo, koho jsem kdy potkal,“ vzpomíná zakladatel Eddie’s Attic Eddie Owen. „Myslel si, že mu to vyjde, a proboha, dělal všechno, co mohl, aby mu to vyšlo.“

I tak ale dokázal být stále uzavřený. Měl hrozné akné a často kvůli němu rušil schůzky. Nakonec prodělal jistý druh zhroucení – „úzkostný záchvat“, jak to jednou nazval – z něhož vzešel nový Mayer, svobodomyslný společenský živočich Mayer, kterého známe dnes. V roce 2000 vedlo vystoupení na hudebním festivalu South by Southwest v Austinu k setkáním s několika nahrávacími společnostmi, během nichž se choval typicky mayerovsky silácky.

„Jako dítě vezme do ruky kytaru a izoluje se, protože ho pohltí vášeň pro nástroj, nebo protože se necítí dobře ve společnosti a je outsiderem,“ říká Michael McDonald, jeho manažer a přítel posledních deseti let. „A doma pak jeho snažení není podporováno. Ale stalo se to, že se sám stal svým největším zastáncem. Když chodil na ty schůzky, říkal lidem, jak to chce mít, a když mu nabízeli alternativy, odešel.“

Mayer nakonec podepsal smlouvu s Aware/Columbia. Krátce nato vyšla deska Room for Squares, „Your Body Is a Wonderland“ se stala hitem, stejně jako „Daughters“ z jeho druhého alba Heavier Things, a všichni byli spokojeni, zejména vydavatelství, které horlivě očekávalo třetí desku plnou podobných rádiových melodií. Místo toho jí Mayer v roce 2005 představil pohodové blues John Mayer Trio. McDonald říká: „Řekli si: ‚A kurva. Můžeme z toho prosím udělat EP? Ale John má vytyčený směr, který nesdílí, a Trio pro něj bylo odpovědí na ‚Wonderland‘ a ‚Daughters‘ – ne vzpourou proti nim, ale odpovědí na ně.“

Živá deska Tria, Try!, si nevedla tak dobře jako ostatní Mayerova alba, ale o to sotva šlo. Jde o to, že předvede svůj talent podle vlastního plánu.

A tak jde kupředu, na cestě, která jako by ubíhala s podivuhodnou lehkostí, samozřejmě až na to akné a uzavřené podnikání a starosti s psychiatrickou léčebnou a úzkostný záchvat – to všechno v součtu nejspíš může za to, jaký je dnes, ten svéhlavě roztěkaný metamyslící excentrik, který se zdá být vedle normální jen na svých deskách. Nedávno řekl MTV: „Někdo vás kopne do srdce, ať už si to uvědomuje, nebo ne, a pošle vás samotného do pokoje, a pokud máte trochu intelektu, trochu talentu a hodně samoty, pravděpodobně to zvládnete.“

Teď, když Mayer opustil klášterní ústraní svého pokoje, si však zřejmě ze všeho nejvíc chce vynahradit svou osamělost tím, že se bude ucházet o masovou pozornost. O tom je jeho veřejný život. To je důvod, proč se rozhodl natočit desky jako Battle Studies, které odsouvají jeho spalující bluesovou kytaru do pozadí ve prospěch popově šťastných textů a komerčních melodií, nehledě na album Trio, a proč vůbec zpívá písně. Už v roce 2002 říkal věci jako „vědecky konstruuji svou hudbu tak, aby byla co nejpřístupnější“, stejně jako dnes říká: „Miluji být slavným hudebníkem. Rád jsem středem pozornosti. Věřím, že kvalitu písně hodnotím podle toho, jak moc zní jako hit.“ Alespoň je upřímný. V konečném důsledku to však působí tak, že Mayer – zpěvák a skladatel a Mayer – muž ve městě občas působí nesouvisle, jako by ani nepatřili do jednoho těla. Říká, že na své příští desce se chystá se vším otřást. „Chci, aby ta příští byla drsná, opravdu drsná,“ říká. „Taková ta noblesní, drsná.“ Pak se ale zasměje a řekne: „Jedna balada.“ A pak se znovu zasměje a řekne: „Mám v sobě zabudovaný tlumič selhání.“ Dává, bere, má vytyčený směr, je to bluesový zabiják, je to popová superstar, vypadá tak otevřeně, vypadá tak uzavřeně, je to mistr převleků.

Loni se jeho rodiče konečně rozvedli, načež Mayer odstěhoval svého tátu, kterému je nyní 82 let, do Kalifornie, do zařízení pro nezávislé bydlení, kde ho může častěji vídat a pomáhat mu s péčí. Mayer však nechce mluvit o tom, co to znamená být svému otci tak blízko v této fázi jeho života. Stejně tak nedovolí mluvit s jeho tátou, mámou nebo bratry, jako by mohli odhalit nějakou podivnou pravdu. Ve skutečnosti je Mayer ohledně svých fairfieldských let zdrženlivý. Dokáže mluvit o nejintimnějších detailech svého osobního života, ale o svém dětství a o silách, které ho formovaly, zůstává vytrvale němý. Ale možná to tak má být. Možná je lepší povznést se nad sžíravou bulvární potřebu mít všechna tajemství odhalená.

Mayer sice říká, že od rozvodu se cítí poněkud unášen. „Byl jsem v L.A., kde jsem natáčel desku, když se to stalo. Člověk osiří. Nikdy jsem se nevrátil domů. Nikdy jsem se nevrátil do domova, kde jsem vyrůstal. Už jsem se tam nikdy nevrátil a neviděl ho. Stalo se to. Můj dům je pryč.“ Mimo jiné je to dům, kde se ve čtrnácti letech zamiloval do dívky, která ho inspirovala k písni „Your Body Is a Wonderland“ a bez níž by nebyl tam, kde je dnes. Nedávno od ní dostal e-mail. „Byl to krásný e-mail o tom, jaké to je slyšet mě v rádiu,“ říká. „Psala, že se usmívá. Když jsem jí odepsal, rozplakal jsem se. Ta žena je vzácná. Může se za mě zaručit ne jako za celebritu. Nese si s sebou informace o tom čtrnáctiletém chlapci, kterého znala. Ona zná pravdu. Už dlouho mi nenapsala. Myslím, že se na mě snažila zapomenout, protože má manžela a děti.“ To je jedna z možností. Ale je tu i druhá možnost: že Mayer je ten, kdo dál teskní, ať už po ní, nebo po představě její a jejich společné nevinnosti, své předhvězdné existenci, a nedokáže se přinutit to říct.

V průběhu let se o Mayerově talentu vyjádřila spousta hudebníků. Patrick Stump z Fall Out Boy řekl: „Mayer sám dělá Stratocaster opět cool!“. Buddy Guy řekl: „Jednou za čas se objeví mladý muž, který se postará o to, aby blues přežilo.“ Zmatený Ozzy Osbourne řekl: „‚Continuum: Hudba Johna Mayera,“ ať už je to kdokoli. ‚Continuum.‘ Nechápal jsem, co to slovo znamená.“ Jason Mraz poté, co viděl Mayera zabíjet ve Viper Room, řekl: „Nehrál žádné ‚Body Is a Wonderland‘. Hrál ze své lásky k hudbě. Byl to Jimi Hendrix, Buddy Guy a Stevie Vaughan v jednom velkém reinkarnačním burrito.“

V roce 2006 strávil Mayer deset dní prací na písních s Ericem Claptonem v Claptonově sídle, kde se zdálo, že se Mayer vrátil k některým věcem z dětství. „Bral naše společné dny jako práci,“ říká Clapton, „a já se mu snažil zdůraznit, jak je důležité, aby hudba byla pravdivá – a přimět ho, aby vyšel z ložnice. Je spousta kytaristů, kteří hrají v ložnici. A John se v tom plácá a plácá. Nebyl jsem si jistý, jestli si John uvědomuje sílu hraní s jinými lidmi, i když si myslím, že teď už ano.“ Pokračuje: „Myslím, že se příliš nechal strhnout tím, že je chytrý. Zdá se mi, že jeho dar se děje navzdory němu. Je to prvotřídní sabotér. A udělá to sám, pokud mu to všichni dovolí. Ale jeho dar je v dobré kondici.“

A i když je to všechno velmi zajímavé, není to to, co lidi čtoucí bulvár zajímá. Zajímá je jen: „S kým teď Mayer chodí?“

Jessica Simpsonová byla jeho prvním velkým bulvárním románkem. Dali se dohromady v polovině roku 2006 a zveřejnili to na silvestrovském večírku Christiny Aguilery a pak se to kolem nich jen hemžilo. Zpočátku si Mayer myslel, že všechnu tu mediální vřavu nezvládne – „z obálek časopisů mě tolik bolela hlava, že mi to připadalo jako hrozba“ -, ale vydržel to s ní necelý rok. Pak přišla jeho poslední, Jennifer Anistonová, a byl to ten nejčistší druh vztahu s celebritou, téměř každá jeho minuta byla tak či onak zdokumentována. Když skončil, uspořádal Mayer před svou newyorskou posilovnou improvizovanou tiskovou konferenci, na níž se hodlal za rozchod s Anistonovou zaživa oddělat – „Já jsem ten debil. Spálil jsem americkou vlajku. V podstatě jsem zavraždil ideál.“ Místo toho z toho vyšel jako blbec, který si chce jen připsat zásluhy za rozchod. „Nikdy jsem se přes to nepřenesl,“ říká. „Bylo to jedno z nejhorších období mého života.“

Na Anistonovou stále často myslí a v rozhovoru se její jméno často objevuje.

„Jednou jsem ve Vegas potkal holku, jmenovala se Dimples a to „S“ ve slově Dimples bylo znaménko dolaru,“ říká jednoho podvečera, když sedí před hotelem Chateau Marmont. „Mám takový zvláštní pocit, takovou pýchu na lidi, se kterými jsem měl vztah. Pořád mám pocit, že jsem s nimi, v tom smyslu, že když jsem šukal Dimples, co to vypovídá o někom, jako je Jen? Mám pocit, že je to všechno propojené. Jak bych vůbec mohl tyhle dva lidi vesmírně propojit? Co bych říkal Jen, která je podle mě kurevsky fantastická, kdybych jí řekl: „Nemám tě rád. Ve skutečnosti tě mám nesmírně rád. Ale musím z toho vycouvat, protože to nemá oblouk za obzorem. Takhle se do konce života nevidím, tohle není můj ideální osud,‘ a pak se vidím, jak šukám s Dimples? Co to vypovídá o mém případu?“

Pak je tu ještě to, co udělal loni v létě. V hotelu ve Vegas si u bazénu vyhlédl nějaké dívky, jedna věc vedla k druhé a všechny spolu skončily v posteli. „A víte co? Nebylo to chytré. Bylo to úžasné. A když jsem pak šel tu noc ven, užil jsem si to nejlíp, protože jsem byl vyčerpaný, neměl jsem už žádné libido, nemusel jsem dělat žádné z těch šílených pohledů Blue Steel. Bylo to neuvěřitelné.“

Objevil se číšník. Mayer si objedná kuře. Pak si ale uvědomí, že včera jedl kuře. „Kašlu na kuře,“ řekne a zavolá na boloňské špagety. „Budu k vám upřímný,“ řekne pak. „Všechny tyhle divný kecy o mně? Všechny tyhle podivnosti? Bez toho bych neměl hudební kariéru. Ale jsem sám se sebou v rozporu. Mám určitou přítomnost psychického poškození z posledních 36 měsíců. Ještě se mi nestalo, že by se mi ve snu sexuálně zjevila žena, aniž by v tom snu nebyl i paparazzi. Nemůžu mít ani mokrý sen, aniž bych musel někomu, kdo mě brousí, vysvětlovat: „Teď to nemůžeme udělat, protože tamhle je chlap, který mě fotí.““ Zasténá. „Nevím, jak dlouho to ještě můžu dělat, než ze mě bude mrtvola u silnice. Buď jsem totální magor, kterej si to umí vysvětlit, nebo fakt nejsem magor a umím si to vysvětlit. Zatím nevím. Ale budu šťastná, až uzavřu tuhle záležitost s životním partnerem. Už je to dlouho, co jsem se cítila připoutaná. Pomysli na to, kolik duševní kapacity spotřebovávám na to, abych potkal toho správného člověka a mohl na to přestat kašlat.“

Je teď opravdu na roztrhání, znovu se nechal unést fungováním své vlastní mysli. V takových chvílích je nemožné dostat se ke slovu. Zdá se nebezpečné se o to vůbec pokoušet. Nejlepší je nechat ho jít dál, zdržet se soudu, uvědomit si, že to především myslí dobře a nakonec se prostě jen snaží najít svou cestu, jak nejlépe umí.“

„Nezajímá mě nic jiného než energie,“ pokračuje. „Proto si lidé myslí: ‚Je bisexuál? Je to on? Nikdy jsem s žádným mužem nespala. Ale chápu to. Viděl jsem na internetu fotky mužů, které jsou víc sexy než fotky většiny žen.“

Cítil někdy, jak to s ním hýbe?“

„Jistě. Abso-kurva-lutně. Víš, kdy jsem ho necítil vzrušit? Když jsem skutečně stál vedle skutečného chlapa. Když vejdu do šatny v posilovně, jsem stoprocentně rovný jako šíp. Ale podívej, kvůli všemu tomu pornu, co jsem viděl, jsem teď zamilovaný do toho, čemu říkám „třetí druh“. Není to ani muž, ani žena. Je to nový výtvor díky stovkám filmů o kouření, které jsem viděl. Je to nová značka penisů, které se teď točí kolem. Je to nové péro. Je to superčurák. Tenhle superčurák je heterosexuální a jednobarevný a snaží se zničit rasu mužů před nimi.“

„Mám k věcem nesmírně kreativní a vizuální vztah,“ pokračuje. „Takže co bude mým úkolem? Najít někoho, kdo bude jediným člověkem. V podstatě, co budu dělat se svými imaginárními bezhlavými, zavěšenými chlápky bez jediného chloupku nebo čehokoli mužského na nich? Co s těmi ptáky budu dělat, až přijde čas někoho najít? Půjdou pryč? Najdeš si ženu, která je do sebe začlení? Miluješ tu ženu natolik, že už je nepotřebuješ? Jsem jako ve filmu Avatar. Jsem beznohý frajer bez péra, který leží v komoře a promítá se do všech stran. Jsem ten beznohý kretén…“

Kolem projde několik hezkých dívek. Mayer konečně přestane mluvit. Podívá se na ně, ale to je vše. „Když se s nimi bavím, vyjadřuji tím zájem, který bych zradil, kdybych viděl někoho jiného, s kým bych si chtěl povídat víc. Je příliš brzy večer a oni by byli vedlejší. Každopádně dnešní večer bude probíhat takhle. Po tomhle půjdu domů, budu kouřit trávu a hrát Modern Warfare 2. To je to, co budu dělat celou noc.“ Pak ale nakloní nos do vzduchu, řekne, že se vyzná ve vůních, a vsadí se o peníze, že jedna z dívek má na sobě parfém s názvem Child. „Jestli se mýlíš, tak jsi idiot. Pokud máš pravdu, jsi jako James Bond.“

Otočí se k nim. „Promiňte, můžu být nezdvořilý a na něco se vás zeptat? Je tu někdo, kdo má na sobě Child?“

Mlčí.

Potom se objeví blondýna: „Já ano,“ řekne. „Výborně.“

Takže dnes večer je jako James Bond. Zítra, kdo ví?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.