Mluvit k sobě nahlas je technologie myšlení

Tento týden se po mé ulici procházela žena, chodila dokola a mluvila k sobě nahlas. Lidé se na ni rozpačitě dívali, ale jí to nijak zvlášť nevadilo a pokračovala v energické chůzi a mluvení.

Ano, ta žena jsem byla já.

Stejně jako mnozí z nás mluvím nahlas sama se sebou, i když jsem trochu neobvyklá v tom, že to často dělám na veřejných místech. Kdykoli si chci ujasnit nějaký problém, rozvinout myšlenku nebo si zapamatovat text, obracím se k této zvláštní pracovní rutině. V mém okolí jsem si tím rozhodně vysloužil dobrou pověst, ale také se tím nesmírně zlepšily mé myšlenkové a řečnické schopnosti. Mluvení nahlas není jen prostředkem komunikace, ale i technologií myšlení: podporuje tvorbu a zpracování myšlenek.

Myšlenka, že mluvení nahlas a myšlení spolu úzce souvisejí, není nová. Objevila se již ve starověkém Řecku a Římě v díle takových velkých řečníků, jako byl Marcus Tullius Cicero. Snad nejzajímavější moderní rozvinutí této myšlenky se však objevilo v eseji „O postupném utváření myšlenek během řeči“ (1805) německého spisovatele Heinricha von Kleista. Kleist zde popisuje svůj zvyk používat řeč jako metodu myšlení a spekuluje o tom, že pokud nemůžeme něco objevit jen tím, že o tom přemýšlíme, můžeme to objevit v procesu volné řeči. Píše, že obvykle máme v ruce abstraktní počátek myšlenky, ale aktivní řeč nám pomáhá nejasnou myšlenku proměnit v ucelený nápad. Není to myšlenka, která vytváří řeč, ale spíše řeč je tvůrčí proces, který zase vytváří myšlenku. Stejně jako „chuť k jídlu přichází s jídlem“, tvrdí Kleist, „myšlenky přicházejí s mluvením“.

V duchu pozitivní psychologie se hodně pozornosti věnuje síle mluveného sebepotvrzení jako prostředku sebeposílení. Jak však říká Kleist, mluvení k sobě samému je také kognitivní a intelektuální nástroj, který umožňuje širší škálu možných případů použití. Současné teorie v oblasti poznávání a vědy o učení potvrzují Kleistovy domněnky a ukazují, jak samomluva přispívá nejen k motivaci a emoční regulaci, ale také k některým vyšším kognitivním funkcím, jako je rozvoj metakognice a uvažování.

Pokud je samomluva tak prospěšná, proč k sobě nemluvíme neustále? Dynamika mezi samomluvou a vnitřní řečí by mohla vysvětlit pochybný společenský status první z nich. Samomluva je často považována za předčasný ekvivalent vnitřní řeči – tichého vnitřního hlasu v naší mysli, který má sám o sobě významné kognitivní funkce. Tendence vyjadřovat naše vnitřní myšlenky ve skutečné samomluvě, typická pro děti, se internalizuje a v dospělosti se mění v bezhlasou vnitřní řeč, jak spekuloval již ve 20. letech 20. století vývojový psycholog Lev Vygotskij.

Samomluva je považována za legitimní pouze v soukromí, u dětí, u lidí s mentálním postižením nebo v shakespearovských monologech

Vygotského názor stál v opozici ke konkurenčnímu názoru psychologické školy známé jako behaviorismus, která považovala dětskou samomluvu za vedlejší produkt (údajně) méně kompetentní mysli. Vygotskij však tvrdil, že samomluva má aktivní mentální úlohu. Pozoroval děti, které plnily úkoly a přitom k sobě nahlas mluvily, a dospěl k závěru, že jejich „soukromá řeč“ je klíčovou fází jejich duševního vývoje. Postupně se interakce dítěte s ostatními mění ve vyslovenou konverzaci se sebou samým – samomluvu – až se v dospělosti stane tlumenou vnitřní řečí. Vygotského následovníci, například psycholog Charles Fernyhough, prokázali, že vnitřní řeč dále usnadňuje celou řadu kognitivních funkcí včetně řešení problémů, aktivace pracovní paměti a přípravy na sociální setkání. Právě vnitřní řeč, a nikoliv samomluva, se tedy stala předmětem výzkumu u dospělých.

Interiorizace samomluvy však nemusí být nutně důkazem kognitivní zralosti: spíše může představovat degeneraci základní kognitivní dovednosti tváří v tvář sociálnímu tlaku. Sociolog Erving Goffman poznamenal, že samomluva je tabu, protože představuje „ohrožení intersubjektivity“ a porušuje společenský předpoklad, že řeč je komunikativní. Jak napsal ve své knize Forms of Talk (1981): „Neexistují žádné okolnosti, za kterých bychom mohli říci: „Omlouvám se, ale teď nemohu přijít, jsem zaneprázdněn rozhovorem sám se sebou“. Samomluva je považována za legitimní pouze tehdy, když ji vedou v soukromí, děti, lidé s mentálním postižením nebo v shakespearovských monologech.

Přesto se samomluva těší jistým výhodám oproti vnitřní řeči, a to i u dospělých. Za prvé, tichá vnitřní řeč se často objevuje ve „zhuštěné“ a částečné podobě; jak ukázal Fernyhough, často máme tendenci mluvit sami k sobě potichu pomocí jednotlivých slov a zhuštěných vět. Naopak mluvení nahlas umožňuje načítat naše myšlenky v plném rozsahu za použití rytmu a intonace, které zdůrazňují jejich pragmatický a argumentační význam, a podporuje vytváření rozvinutých, komplexních myšlenek.

Mluvení nejen načítá již existující myšlenky, ale také vytváří nové informace v procesu načítání, stejně jako v procesu psaní. Mluvení nahlas je vynalézavé a tvůrčí – každé vyslovené slovo a věta nepřináší jen existující myšlenku, ale vyvolává také nová myšlenková a jazyková spojení. V obou případech – při mluvení i psaní – dochází k proměně materiálnosti jazyka (na slyšitelné zvuky nebo psané znaky), která následně vyvolává mentální posun. Tato transformace nespočívá pouze v převodu myšlenek do jiného souboru znaků – spíše přidává do mentálního procesu nové informace a vytváří nové mentální kaskády. Proto nejlepším řešením tvůrčích bloků není snažit se přemýšlet před prázdnou stránkou a jednoduše čekat, až myšlenky přijdou, ale skutečně pokračovat v mluvení a psaní (čehokoli) a důvěřovat tomuto generativnímu procesu.

Mluvení nahlas pro sebe také zvyšuje dialogickou kvalitu naší vlastní řeči. Ačkoli nemáme žádného viditelného adresáta, mluvení k sobě samému nás podněcuje k tomu, abychom si aktivně vytvářeli obraz adresáta a aktivovali svou „teorii mysli“ – schopnost chápat duševní stavy druhých lidí a mluvit a jednat podle jejich představ. Němá vnitřní řeč se může jevit i jako vnitřní dialog, ale její zkrácená podoba nás vybízí k vytvoření „tajného“ zkráceného jazyka a nasazení mentálních zkratek. Tím, že nás nutí k plnější artikulaci, samomluva vyvolává obraz imaginárního posluchače nebo tazatele živěji. Tímto způsobem nám umožňuje kritičtěji zpochybňovat sebe sama tím, že na své myšlenky zaujmeme vnější perspektivu, a tak zvažovat nedostatky ve svých argumentech – a to vše za použití vlastní řeči.

Možná jste si také všimli, že samomluva se často intuitivně provádí za pohybu nebo chůze. Pokud jste někdy chodili po pokoji sem a tam, zatímco jste se snažili něco vymyslet, použili jste tuto techniku intuitivně. Není náhoda, že chodíme, když potřebujeme přemýšlet: důkazy ukazují, že pohyb zlepšuje myšlení a učení a obojí se aktivuje ve stejném centru motorického řízení v mozku. Ve vlivné podoblasti kognitivní vědy, která se zabývá „ztělesněným“ poznáváním, je jedním z významných tvrzení, že samotné činnosti jsou konstitutivní pro kognitivní procesy. To znamená, že činnosti, jako je hra na hudební nástroj, psaní, mluvení nebo tanec, nezačínají v mozku a pak nevyzařují do těla jako akce; spíše zahrnují součinnost mysli a těla jako tvořivého, integrovaného celku, který se vzájemně rozvíjí a ovlivňuje. Je proto značným problémem, že mnozí z nás jsou uvězněni v pracovním a studijním prostředí, které nám neumožňuje aktivovat tyto intuitivní kognitivní svaly, ba dokonce nás často nabádá k tomu, abychom se jim vyhýbali.

Překážkou k využití našeho plného kognitivního potenciálu je také technologický vývoj, který činí mluvení zdánlivě zbytečným. Nedávno technologický podnikatel Elon Musk prohlásil, že kráčíme vstříc blízké budoucnosti bez jazyka, v níž budeme schopni komunikovat přímo mezi myšlenkami prostřednictvím nervových spojení. ‚Náš mozek vynakládá velké úsilí na komprimaci složitého pojmu do slov,‘ řekl v nedávném rozhovoru, ‚a při komprimaci složitého pojmu do slov dochází k velké ztrátě informací.‘ To, co Musk označuje za „námahu“, tření a ztrátu informací, však zahrnuje také kognitivní zisk. Řeč není pouhým kanálem pro přenos myšlenek, nahraditelným prostředkem pro přímou komunikaci, ale generativní činností, která posiluje myšlení. Neuronová spojení mohou usnadnit intersubjektivní komunikaci, ale nenahradí technologii myšlení při mluvení. Stejně jako si to před více než 200 lety uvědomil Kleist, neexistují žádné předem existující myšlenky, ale spíše heuristický proces, kterým se řeč a myšlení vzájemně spoluvytvářejí.

Příště tedy, až uvidíte na své ulici někoho, kdo se prochází a mluví sám se sebou, počkejte, než ho odsoudíte – možná je právě uprostřed intenzivní práce. Možná si jen přeje, aby mohla říct: „Promiňte, ale teď si nemohu povídat, jsem zaneprázdněná povídáním sama se sebou.“ A možná, že si to přeje. A možná, jen možná, se jednoho dne přistihnete, že děláte totéž.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.