„Mé dítě bylo diagnostikováno ve 3 letech – a díky Bohu, že bylo.“

Kolikrát byla poslána do ordinace? Byla agresivní? Zdřímla si dnes? Kolik měla výbuchů? Budeme mít dnes záchvat vzteku při odchodu?“

Téměř denně mě tyto myšlenky bombardují, když jedu do dceřiny školy. Nejistota je nekonečná – a stejně tak i obavy.

Když jsem zjistila, že budu matkou, takhle jsem si vyzvedávání ze školky nepředstavovala. V mé představě ke mně přiběhla – na tváři se jí rozlil úsměv, tak nadšená, že mě vidí – objala mě medvědím objetím a vybalila mi celý svůj den. Ach, jak jsem se mýlila.

Když zajíždím na kruhový objezd školy svých dcer, vkrádá se do mě úzkost. Když vypnu auto, pustím se do osobního povzbuzování a přitom si v hlavě odškrtávám seznam.

V autě čeká motivační přísavka? Zkontrolovat. Ve frontě připravená uklidňující hudba? Zkontrolováno. Oblíbená deka po ruce? Počkat, kde je její deka?!? Zmocňuje se mě panika.

Říkám si, že to bude v pořádku, ale vím, že jedna chybějící věc způsobí rozruch, který udá tón celému večeru. Jediné, co můžu udělat, je modlit se za to nejlepší. Třikrát se zhluboka nadechnu a jdeme na to.

Naší nejstarší dceři Gwen byly právě čtyři roky. Je živá, houževnatá, bystrá a samostatná. Cítí se na svůj věk, ale emocionálně nezvládá životní stres.

Jak dlouho si pamatuji, ptala jsem se sama sebe: „Co se to děje v jejím sladkém mozečku? Nechápu, proč to ‚nechápe‘ jako její vrstevníci. Proč jí vysazení trvá 20 minut, když ostatní maminky jsou tam a venku za 5 minut? Mohla by, prosím, jednou prostě POSLOUCHAT? Pomozte mi někdo, prosím!“

Před dvěma lety se z ní stala starší sestra a pro celou naši rodinu to byla velmi razantní životní změna – přechod z poměru 2:1 na 2:2.

Před dvěma lety se z ní stala starší sestra. Sdílení pozornosti bylo zásadní změnou v domácí dynamice a tehdy jsme skutečně začali pozorovat, jak se Gwenino chování vymyká kontrole.

Způsobila jsem jí to? Způsobilo to, že se stala starší sestrou, tuhle bolest?

Odpověď je jednoduchá, ale potřebovala jsem armádu přátel, rodiny a lékařů, abych si ji uvědomila: Ne. Ne, já to nezpůsobila.

Neustále si připomínám, že to není moje vina. Když to píšu, do očí se mi derou slzy a přeji si, abych si je mohla odnést. Na to impulzivní chování je tak těžké se dívat. Reaguje dřív, než si vůbec dokáže uvědomit situaci. Bolest, kterou vidím v jejích očích, když si uvědomí, co udělala nebo řekla, je vyčerpávající.

„Moc mě to mrzí, mami,“ říká.

„Nechtěla jsem, mami,“ říká.

Kousám se do jazyka zklamáním a snažím se, aby ta slova nebolela víc, než už ten prohřešek bolel.

Musím ji prostě obejmout a nedovolit jí vidět slzy nebo zklamání. Nasadím fasádu, předstírám, že je všechno v pořádku, a dál se modlím, aby se jednoho rána probudila a chování bylo pryč.

Proč mě nikdo neposlouchá? Proč se všichni bojí uznat, že se děje nějaký problém? Chápu, že je malá, ale prosím vás, abyste se s ní setkali a pomohli nám.“

Rozhovor – s lékaři, poradci, školským obvodem a přáteli – začal, když byly mé dceři 3 roky. Emoce tekly proudem, když jsem odmítala ustoupit. Přesvědčování, které jsem musela dělat, bylo únavné a nekonečné, protože chování doma i ve škole se zhoršovalo.

Nakonec jsme se dostali na vyšetření ADHD. Domnívám se, že to bylo díky mé vytrvalosti a tomu, jak moc jsem sestry rozčilovala. Nakonec ustoupily, protože si myslely, že jsem hypochondrický rodič s problémy s batoletem. Jsem jim moc vděčná, protože každý lékař, kterého jsme od té doby navštívili, mi dal pocit, že nejsem blázen – konečně se mé obavy potvrdily, když lékaři uznali, že skutečně má ADHD.

Ušli jsme dlouhou cestu a ještě delší se táhne před námi. V době, kdy píšu tyto řádky, máme za sebou týden, kdy jsme poprvé nasadili léky na ADHD, a já konečně vidím, že se moje dítě vrací a učí se.

Včera večer před spaním mi řekla: „Mami, po tom bílém léku se cítím šťastná a mnohem klidnější.“

Znám ten pocit, lásko moje. Společně to zvládneme. Den po dni.

Aktualizováno 9. června 2020

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.